Testerka Zuzka Šrůmová. Baví mě IT jako kreativní týmová práce
Zuzka ráda “dělá věci”. A dělá těch věcí fakt hodně. U nás pracuje od prosince 2021 jako testerka a zároveň organizuje blešáky a další akce v Roztokách, koordinuje pomoc ukrajinským rodinám a příležitostně dobrovolničí u Česko Digital.
Co všechno máš na starosti v Behaviu?
Testování rozrůstajícího se počtu věcí. Postupně pronikám do toho, jakými všemi technologiemi IT tým podporuje výzkumnou práci, beru je za své a snažím se je dotáhnout k přiměřené dokonalosti. S tím souvisí i dokumentace – Behavio používá spoustu vlastních nástrojů, častokrát jsou hodně vynalézavé. A je dobré nezapomenout, jak fungují a co všechno umí. Z uživatelského i vývojářského pohledu.
Už ses setkala s nějakou pracovní výzvou, nějakým zajímavým problémem?
Nevadí! Ale baví tě to u nás zatím?
Rozhodně! Moc mě baví celkové zaměření a atmosféra firmy.
Super profesionální tým, kde je současně lidem dobře, hodně rozmanitá práce a možnost se podílet na nových věcech a službách a vylepšovat ty “staré”. To je přesně to, co miluju.
Jak ses vlastně dostala k IT coby vystudovaná učitelka z prvního stupně?
Já jsem vždycky byla jednou nohou v IT. Nebo jsem k tomu měla nakročeno. Jen jsem se tam nehrnula, z mnoha důvodů – asi nejvíc z toho, že to bývala disciplína podivínů něco si bušících ve sklepeních do černých obrazovek, a ne kreativní týmová práce, jak je to čím dál více teď. Současně mě IT vždycky lákalo, protože je to skvělý efektivní způsob, jak dělat věci. A já ráda dělám věci.
Nakonec jsem využila, jak už to tak bývá, rodičovské pro to, abych nabrala trochu nadhledu a zkusila vykročit jiným směrem. Také jsem si po práci ve státním sektoru a nezisku chtěla vyzkoušet i komerční sektor. Původně jsem myslela, že budu frontendový vývojář, budu dělat super vymakané aplikace a bude to děsně bezva… než jsem narazila na svoji povahu vylepšovače, připomínkovače a analytika. A zcela přirozeně zakotvila v testingu, protože věci raději připomínkuji a vymýšlím, ale vůbec mi nevadí, když je udělá někdo jiný.
Žiješ teď v Roztokách u Prahy a je to pro tebe víc než jenom adresa bydliště. V místní komunitě jsi hodně aktivní. Jak to celé začalo?
Spláchlo mě to při povodních v roce 2002 z Karlína, přímo po proudu. 🙂 Můj muž měl v Roztokách byt, trávila jsem tam čas, když jsme spolu chodili a zalíbilo se mi tam.
Velmi rychle jsme se dostali do komunity neziskovky Sdružení Roztoč, která už 25 let pořádá kurzy, kroužky a akce pro děti i dospělé. Největší je masopust, to přijede i deset tisíc lidí najednou na průvod. Organizujeme toho ale mnohem víc: svátek světel, živé jesličky… Roztoč funguje jako brána do místní komunity, aby se lidi seznámili navzájem, náplavy i starousedlíci.
Já v Roztoči dělám podvozek, po kterém to jede. Provozní IT, weby a takové ty procesy jako systém přihlašování na akce. Při masopustu koordinuju dobrovolníky, nějakých 250 lidí. A na vlastní triko ještě cca čtyřikrát do roka pořádám bleší trh. Prostě dělám věci.
A přesuneme se z Roztok. Ty ještě pracuješ pro další srdcovou záležitost Česko Digital - projekt Nedlužím státu.
To se z Roztok moc nepřesuneme, Česko Digital (říkáme to česky: Digitál – ale to je jak Bihejvio, každej to vyslovuje jinak) totiž založil Kuba Nešetřil, který je taky z Roztok. Jsme prostě roztocká mafie.
No a představíš nám, co v Česko Digital děláš?
Česko Digital funguje jako inkubátor věcí na pomezí státu, neziskovek a IT a pomáhá vznikat projektům, které řeší nějaký konkrétní problém. Miluju ho. Občas se tam účastním nějakých projektů (teď třeba ne – absolutně nestíhám). Ale podílela jsem se například na Nedlužím státu a byla to pro mě moc milá zkušenost, ze které po mnoha stranách čerpám.
Na začátku projektu bylo zjištění odborníků přes exekuce, že ověřit jestli nedlužíte státu, dopravnímu podniku nebo celníkům není vůbec jednoduché. Kdyby si každý člověk mohl snadno ověřit, kolik a komu dluží, nenaskákaly by k původní částce po letech zbytečné poplatky a lidi by se mohli vyhnout exekučnímu řízení.
Původně jsme měli větší ambici – měl to být web nebo aplikace, kde zaklikáte svoje údaje a zjistíte, jak na tom jste. Narazili jsme ale na to, že není tak jednoduché dostat se k registrům jednotlivých úřadů, ověřovat identitu atd. Nakonec vznikl spíš návodový web, kde si vyplníte, co děláte, kde žijete, jestli máte psa a vyhodí vám to instrukce, jak zjistit informace o případném dluhu.
A úplně bokem - tys taky pásla kozy v Alpách…
Jojo, k tomu jsem se dostala přes muže. On nejdřív pásl stáda přímo v Praze a pak jsme společně jezdili v létě pást i do ciziny. Byli jsme dvakrát ve Švýcarsku – jednou v italském kantonu, jednou v německém. Vypadá to přesně jako z knížky Heidi děvčátko z hor, žijete na poslední salaši uprostřed ničeho. Myslím, že jsem byla jedinej člověk s vysokou školou v celém údolí. Rozhodně jediná žena s vysokou školou.
Ta práce není žádný polehávání v trávě a žvýkání stébla trávy. Vstaneš někdy v 5 ráno, jdeš tak 1 500 výškových metrů, seženeš kozy, svedeš je dolů, ručně je podojíš – koz je tak 200 a trvá to v pěti lidech třeba hodinu a půl. Večer se stádo po dalším dojení zase vyžene nahoru na pastviny s tím, že druhý den je snad poblíž zase najdeme. Tehdy to pro nás byl hezký sezónní přivýdělek, navíc takhle v horách se nic neutratí, takže všechno zbyde. Na druhou stranu, po celé té sezóně jsme se cítili jak veteráni, přijíždějící z úplně jiného světa. Ostatně, kozy, to jsou ty nejpřísnější testerky každé postavené ohrady, kam se na ně se svým klikáním na věci hrabu já.
